Chybovat je trestné

| Blog

Celý svůj dospělý život se neúspěšně učím vařit. Jsem schopná rozklepnout vejce do koše, nastavit mikrovlnku na grilování i pocukrovat maso, protože moje mysl zkrátka chodí podivnými zákrutami. Kdykoliv se učím něco nového, dělám nelogické koniny, pro které neexistuje žádné vysvětlení a dlouho, předlouho trvá, než mi mozek přestane zkratovat, pochopí, co se po něm chce, a začne to dělat. Nu což. Je mi dost let na to, abych jednak pochopila, že restauraci mám za rohem, ale především se smířila s tím, že jsem sice možná brilantní spisovatelka a nadprůměrný hráč Tetrisu, ale kuchařka z povolání ze mě nikdy nebude. Mám zkrátka pár nedostatků, no a co, život je krásný!

Existuje však místo, kde se žádné nedostatky neodpouští, a to je škola. Instituce, která nemá žádný jiný účel existence než nás všechny citlivě a odborně provést oním složitým, hluboce niterným procesem učení. Že o citlivosti zde nemůže být řeč, je asi všem jasné, ale jádro pudla vidím trochu jinde, než by se na první pohled mohlo zdát.

Zaprvé, několik desítek let nám vzdělávací systém sloužil dobře, protože lidé byli uměle normalizováni. Svou největší slávu prožíval můj oblíbený fenomén – obyčejný člověk. Střídmý vzhled, škola, práce, svatba, dovolená v Jugoslávii, známe. Jenže už třicet let žijeme v zemi, kde si každý může na hlavu dát třeba vzducholoď, na zahradu sádrového lva a za manžela vzít, já nevím, hinduistu. Obyčejný člověk se jaksi rozpustil, vypustil, ovšem určitá část populace si na to dodnes nezvykla a různorodost ve společnosti považuje za ohrožení svého, zřejmě notně křehkého, způsobu života.

Školství tyto smutné jedince přitahuje jako zářivka mušky a tím se dostáváme ne k jádru, ale přímo k jádru jádra pudla. Řada učitelů je jednoduše hluboce netolerantních k jakýmkoliv projevům chování, které neodpovídají jejich, často dost úzké, představě o tom, co je správné. Jejich morální alarm má tak citlivé čidlo, že ho spustí i lak na nehtech malé školačky nebo sprosté slovo v televizi. Někdo mluví sprostě! Někdo se obléká jinak, než bych si představoval! Není tohle náhodou definice xenofobie? Obava z odlišného, strach z neznámého? Já myslím, že je.

Chceme, aby školství respektovalo individualitu. Internetem léta koluje obrázek se smutnou rybičkou, kterou systém hodnotí podle její schopnosti běhat a ona si tudíž připadá méněcenná. Chceme tomuto zabránit, ale čeští učitelé se chovají přesně opačně, ba jdou ještě o krok dál. Nejen, že se nesnaží využívat metody umožňující dětem vyniknout a objevit jejich talent, ale vymýšlí disciplíny, které nemají absolutně nic společného s reálným světem (diktát, matematická pětiminutovka, zkoušení u tabule), takže jim pro jistotu nerozumí vůbec nikdo. Leckdy to připomíná olympiádu, kde se vítěz ve sprintu pozná podle toho, jak způsobně si stoupl na startovní čáru. Pokud navíc nějakým zázrakem pochopil, že k ní má přijít zleva, a ještě u toho pozdravit chlápka se startovní pistolí, dostává vteřinu náskok. Vy jste se snad bláhově domnívali, že stačí umět běhat?

Češtináři sráží známku o půl stupně za chybu z nepozornosti. Angličtináři zkouší ze slovíček, přitom je dávno dokázáno, že angličtinu ze slovíček naučit nelze. Matikáři po dvou letech špatně naplánované výuky žákovi oznámí, že není technický typ. Tohle odsuzování, přátelé, ale nepramení z profesních nedostatků učitelů nebo špatně nastaveného systému. Žádná proplacená školení, detailní metodiky, dokonce ani vyšší plat vám z hlavy nevymažou netoleranci. Pokud jste ze své podstaty zapšklí, tak vás nic a nikdo nedonutí přijmout a nedejbože uvítat fakt, že LIDÉ JSOU RŮZNÍ.

Učitelka si všimne, že má ve třídě ryby a místo toho, aby jim přinesla kýbl vody, začne je nutit běhat. Každý má přeci umět běhat a vůbec, ryby jsou slizké. Když ona chodila do školy, tak ryby předstíraly, že jsou ještěrky a nikomu to nevadilo! To jsou novoty, chodit do školy a vyžadovat vodu. Dneska, kam se podíváte, všude samá voda! Kam ten svět spěje? Jenže střih a ta samá učitelka sedí večer na gauči s flaškou vína a brečí kamarádce na rameni. „Když já se vždycky chtěla naučit plavat, ale nějak nebyl čas, přišla práce, děti, rozvod a víš jak.“ Zkrátka mindrák.

Takže díky takovým nešťastníkům a nešťastnicím strávíte polovinu svého mládí memorováním slovíček, zatímco jste mohli třeba cvičit na kytaru nebo vyřezávat židli. Mladý člověk, kterého škola drží na hodně krátkém řetězu, logicky nemůže vědět, že má hudební talent nebo šikovné ruce, protože pančelka mu tluče do hlavy, že je třeba se v první řadě naučit dokonale pravopis. Logicky. Sama měla odjakživa nízké sebevědomí, a tak se drtila a drtila, až se naučila alespoň ten pravopis. Nyní se v něm, jako v jediné věci na světě, cítí jistá, a tak prach pustě machruje. A na koho jiného se machruje snáze než na nejistého puberťáka, že?

Dalším oblíbeným blábolem jsou variace na téma „Tak ty chceš být podnikatel? Vždyť nenapíšeš dobře ani pětiminutovku. Na to zapomeň.“ A zde nám vyhřezává idea obyčejného člověka v celé své kráse. Obyčejný člověk na sebe neupozorňuje, dokud neukáže, že něco skutečně umí. Nejlépe nazpaměť. Je skromný. O nic se nepokouší, protože co kdyby se to nepovedlo? Co kdyby udělal nějakou směšnou chybu? Veřejně? A nakonec mantra všech zamindrákovaných – CO BY ŘEKLI LIDI???

Pojďme si položit otázku, jestli takové přemýšlení patří do vzdělávacího systému 21. století. Myslím, že odpověď je jasná. Jenže my si raději dále pěstujeme kolektivní mindrák skromného českého človíčka. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nehas, co tě nepálí. Raději driluj neužitečné hovadiny, protože píle je důležitější než sebevědomí. Nedělej chytrého, takové nemá nikdo rád. Hlavně se pořádně nauč tu násobilku a mlč.

Učitelé a bohužel i většina rodičů s tím souhlasí, protože jim pak asi připadá, že svět je zase v pořádku v té jejich sto let neměnné školní bublině. Víte co, klidně si bezpečně žijte v ochranné atmosféře jako mleté maso nebo zavakuovaní jako loupané brambory, ale já se na tom podílet nebudu. Otevřeně říkám, že nejsem žádný „obyčejný člověk“, nikdy jsem jím nebyla a nebudu. Vyhrazuji si právo jít odvážně do neznáma a veřejně u toho dělat chyby. Moje sebevědomí to ustojí, věřte mi. Pokud někdo touží být obyčejný, budiž, ale z celého srdce vás prosím, necpěte to svým dětem.