Ještě mi nikdo nevysvětlil, k čemu je dítěti informace, že jiné děti v jiné době žily jiný život. Ano, po válce měly děti hlad a byly rády za chléb s povidly. Jak s tím souvisí dnešní děti? Jsem si jistá, že kdyby zažily válku a hlad, tak by taky byly rády za chleba s povidly. Zároveň kdyby poválečné děti měly tolik jídla, co dnes, tak si budou vybírat úplně stejně jako dnešní děti. Proč tuhle debatu vedeme?

Pracovala jsem ve škole v Indii, kde děti snídají, obědvají a večeří rýži s čočkou. A jak se po ní hrnou! Chodím snad mezi českými dětmi a rozhlašuju, jak by si měly vážit svíčkové? Naopak jsem nesmírně vděčná, že si ji alespoň naše děti mohou dopřát. Zároveň vidím, že náš svět přináší celou řadu výzev, kterým zase nemusí čelit indické děti. To vše ale člověk zjistí, až když vyjede mimo naší civilizaci. Ta zkušenost je neocenitelná, zároveň ale také nepřenosná. Mladí lidé musí cestovat a tou rýží s čočkou se pár měsíců sami živit, bez toho jsou to jen prázdné plky.

Děti se učí životem. Tím, že jim budete o něčem vykládat, je nenaučíte nic. Ukažte jim, jak žít, jak se chovat k lidem, jděte jim příkladem, nechte je věci zažít. Pokud nic z toho nejste schopni, tak… revoluční řešení… mlčte. Prostě zkuste mlčet. Není třeba děti (ani jiné lidi) neustále vyhodnocovat, fakt ne.

Každé dítě ví, co je jednička? To není pravda. Znám dost dětí ze škol, kde se hodnotí slovně, či dětí v individuálním vzdělávání, které známky nikdy nepoznaly, nepotřebují je a popravdě jim ten koncept většinou připadá dost podivný. Asi jako kdybyste šli na záchod a při odchodu z koupelny vám vysokoškolsky vzdělaný člověk oznámil „Tak za tento výkon ti uděluji písmenko K.“

Řeknete „OK, když tě to potěší.“ A jdete si po svých.

Závěrem prosím, vykašleme se už na vzývání stáří nebo délky praxe. Při dnešní dostupnosti informací je to přežitek. Učitel po pár letech praxe může mít daleko lepší výsledky než jiný po 30 letech, dokonce i více zkušeností. Může být i jednoduše chytřejší a schopnější. Věk není zásluha, toho se prostě dožijete. Zásluha je to, když se po celou dobu své praxe chováte k žákům s respektem a berete je takové, jací jsou.