Hlavně mi neříkejte paní učitelko

| Školství

„Škola vyžaduje, abysme si vykali, ale tak je to normální? Na večírku spolu chlastáme a ve škole budeme předstírat, že si vykáme? Ale tak jo, no. Jenže mně fakt vadí to pani učitelko. Já přece nejsem žádná ani pani, ani učitelka. To už radši paní Nováková, jenže zase neví, jestli slečna, nebo paní, že jo. Ovšem absolutně bych nesnesla, aby na mě někdo mezi normálníma lidma volal paní učitelko, paní učitelko! To bych musela zalézt pod zem.“

Mezi normálníma lidma. Zalézt pod zem. Toto je prosím prestiž učitelského povolání v praxi. Jako čerství absolventi kurzu pedagogického minima si vyměňujeme dojmy a těšíme se, že budeme konečně pořádně kvalifikovaní pro práci, kterou máme rádi. Citovaná kolegyně z vyšší odborné školy se svěřuje, že práci ve školství před okolím raději tají jako nějakou úchylku. Koneckonců, co by si o nás řekli lidé, kdyby se to dozvěděli, že? Bláznivá úča. No jo, na tobě je hned vidět, že seš učitelka, jak nás tady komanduješ. Dostaneš pětku, budeš po škole, píšu ti poznámku, nosový uječený hlas, s tímhle mě chcete spojovat?

Studie dokazují, že nízká společenská prestiž učitelského povolání má významný podíl na vysoké míře stresu učitelů. Budu se opakovat z minula, ale ta práce je opravdu náročná na energii. První rok jsem všechna odpoledne po škole prospala. Druhým rokem už to tak nežeru, ale přesto si moc nedokážu představit a) plný úvazek a b) vlastní rodinu k tomu.

Předpokládejme, že se učitel opravdu snaží svoji práci dělat dobře, zavést nové metody, být normální a nezbláznit se atd. Po práci jde s kamarády do hospody, aby se odreagoval, ale všichni se mu akorát smějou, že je učitel. Jasně, policajti jsou ve stejné pozici, koneckonců i blondýny, a vůbec, já jsem ten poslední, kdo by zakazoval dělat si z něčeho nebo někoho srandu.

Jenže tohle je začarovaný kruh. Učitelé skutečně jsou ze zhruba 70 procent buď průměrní nebo špatní, takže si z nich srandu děláme oprávněně. Pozor, nejedná se o můj výmysl, říká se tomu normální rozdělení a pan Gauss z Německa o tom nakreslil křivku, která vypadá jako kopeček. Vychází z předpokladu, že pokud se v přírodě něco vyskytuje náhodně (třeba učitel), a má to nějakou vlastnost (třeba talent), bude míra té vlastnosti rozdělena podle křivky ve tvaru kopce. Vrcholek kopce tvoří průměrně talentovaní, kterých je nejvíc. Z boku se na ně lepí z jedné strany mírný podprůměr a z druhé nadprůměr. No a pak už jdeme z kopce dolů buď na jednu stranu, kde jsou geniální pedagogové a inovátoři, nebo na druhou, kde je jejich protipól, zamindrákovaná netalentovaná hovada. Takže zatímco všichni kolem průměru nám tvoří jakýsi základ společnosti, se kterým se dá pracovat, musíme počítat i s extrémy, kterých je sice málo, ale jsou výrazné. Musíme přijmout, že je mezi námi stejný počet géniů jako kreténů. A tak je to ve všech profesích, protože Matka Příroda si při tvorbě lidí z nedostatku inspirace házela kostkou. Hop, šestka. Tak ty budeš extra blbej, panáčku!

Gaussovo rozložení pitomců je pravděpodobně také důvodem existence složitých výukových metod. Proč by jinak existovaly? Vždyť vysvětlit někomu, na kom vám záleží, že vejce se rozkřápne takhle a na pánvičku se hodí takhle, na to nepotřebujete metodu. Nepotřebujete ji ani na to, abyste vysvětlili, že v Anglii se místo „jsem nasranej“ říká „jsem nachcanej“. Prostě to řeknete. Můžete to maximálně ještě někam napsat pro názornost a kdo chce, ten si to zapamatuje. Když máte víc lidí najednou, je to trošku složitější, ale ne o moc. Častá otázka letitých učitelů je „Ale jak spolehlivě ověřím, že si žák učivo osvojil?“ Jednoduše. Dívám se a vidím. Pokud zrovna nestojím před tabulí jako tvrdé Y a nezamilovávám se do zvuku vlastního hlasu, jednoduše pozoruji žáky, jak pracují a je mi to jasnější než Swarovski krystal, co má Beyoncé na podprdě.  Přeložil to dobře nebo nepřeložil? Spal na lavici, nebo si něco googlil? Potřebuji na tohle metodu? A jsme zase u Gaussovy křivky. Génius nepotřebuje metodu, žáci ho fanaticky sledují sami od sebe. Nadprůměrný učitel si také přijde sám na to, co funguje a co ne. Jenže pak jdeme do průměru, který potřebuje popostrčit. Víš, děti nebaví, když jenom tak mluvíš, použij občas i obrázek. Průměr použije obrázek a rázem jsou všichni spokojenější. Neříkám, že nadšení, ale spokojenější. Dokonce i podprůměr, pokud je pilný a pracuje na sobě, může být v pohodě. Pokud ho někdo dobře vede, pokud je mu systém nápomocen. Podprůměr může z dobrých metod těžit asi nejvíc. A nakonec je tu nekompetentní hovado, kterému nepomůže ani tisíc výborných metod, protože má poruchu osobnosti a měli by mu zavolat rychlou.  

A tak se obšírně dostávám k tomu, že striktní dodržování metod a postupů není pro každého učitele samospásné. Vraťme se k oslovování. Znám učitele, kteří mají přirozenou autoritu, jezdí s dětmi na vodu a říká se jim Karle. Znám i takové, kteří si nechají říkat pane profesore, ačkoliv učí na místním gymplu a bobek na ně hází i jejich vlastní kočka. Takže záleží na oslovení nebo ne?

Má chronická nechuť vůči formálním oslovením vychází z přesvědčení, že já jsem já, Štěpánka, ať už jsem kdekoliv. Nepřestanu to být já jenom proto, že mám zrovna proslov k několika lidem, kteří jsou shodou okolností mladší než já. Nebaví mě ani když mě malé děti na ulici zdraví Dobrý den, protože si vždycky připadám stará. Copak já jsem nějaká pani dobrý den? Vždyť jsem se včera dívala do půlnoci na Avengers a k tomu snědla tolik Nutelly, že mi bylo nevolno až do půl třetí.

Mě dokonce neposedl ani démon moci, kterému lidé tak rádi podléhají. Co na něm vidí? Že jsem najednou v pozici autority a můžu někomu uškodit, když mě naštve? Že mě někdo musí poslouchat, i když nechce? Že můžu lidem rozkazovat? A k čemu mi to je? Mě to upřímně především stresuje, a zřejmě oprávněně, stačí opět nahlédnout do odborných zdrojů. Už v prvním Spidermanovi bylo jasně řečeno, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. A tak jakoukoliv pozici moci skutečně chápu spíše jako zodpovědnost. Popravdě mě to občas v noci budí ze sna.

A tak zatímco já nemůžu usnout, protože přemýšlím, jestli jsem tomu Rosťovi měla raději dát čistou jedničku, i když trochu zlobil, tak kantoři na místním gymnáziu vesele celá léta posílají děcka k psychiatrům s úzkostnými poruchami, protože mají rádi ve třídě určité napětí.

Když jsem obhajovala závěrečnou práci pro zmíněný kurz pedagogického minima, největší kritiku jsem sklidila za dvě věci:

1) Netrvám na tom, aby žáci smekali čepice
2) Navrhla jsem žákům, aby mě oslovovali jménem

Zkoušející se po nesmlouvavém monologu o čepicích, etiketě a ohrožení civilizace řádně pustila i do našeho kontroverzního způsobu oslovování. Předně nechápala, jak to vlastně myslím. Oslovují mě jménem a vykají mi? Ano, odpověděla jsem. Jelikož učím angličtinu, je dobré připravit studenty na to, že v anglickém prostředí a ve velkých mezinárodních firmách se lidé běžně oslovují křestními jmény. Příklad:

Martino, prosím připravte mi ten report, děkuji.

Zkoušející byla tímto faktem překvapena až pobouřena. Pro nedostatek nálady zde odmítám rozpitvávat, o jak trestuhodně malých životních zkušenostech tento její názor svědčí.

V době, kdy Kaufland zavádí plošné tykání mezi všemi svými zaměstnanci, strávíme třetinu důležité ústní zkoušky řešením tohoto. V době, kdy světu ve všech statistikách vévodí švédské školství, což je země, kde se jménem oslovuje i prezident, bude česká pančelka tvrdit, že podobné experimenty není vhodné zavádět. Po třiceti letech demokracie mi zkušená kantorka oznámí, že tyto mé praktiky zavánějí rovnostářstvím.

Kdyby chudák paní učitelka věděla, že podezření z rovnostářství ve skutečnosti považuji za největší pochvalu.

Kdyby chudák paní učitelka věděla, že mi ve skutečnosti někteří žáci tykají.