Členové velkých učitelských organizací mi chodí na můj facebookový profil čím dál víc radit, jak mám tvořit obsah a je to docela výbušné téma. Rozhodla jsem se to rozebrat, protože s podobným chováním se nesetkávám jenom já, ale především značná část dnešních školáků.

Řada lidí umí fungovat jen v hierarchii. Buď někoho poslouchají nebo naopak někomu říkají, co má dělat, a svět jim tak připadá přehledný a v pořádku. Trvají na tom, že respektují ostatní, ve skutečnosti ale respektují jen a pouze tu hierarchickou strukturu. Problém nastane, když narazí na někoho, koho tento jejich zvykový řád nezajímá.

Hodně pedagogů mi nabízí něco, co považují za konstruktivní zpětnou vazbu a následně je překvapeno mou drzou reakcí. Slovo „drzá“ skutečně často padá, nedělám si srandu. Jako by snad poukazování na cizí nedostatky za současného utěšování, že když kritiku pokorně (!) přijmete, dostane se vám přijetí, byla běžná forma mezilidské komunikace. Na podobné hloupacaté manipulace samozřejmě nepřistupuju, a to je popouzí. Jsou evidentně zvyklí, že když někomu sdělují (cpou?) svůj názor, je povinností druhé strany ho pečlivě zvážit. Není. Nejsme v hierarchickém vztahu. Nejsme v žádném vztahu.

Dalším oblíbeným hitem je „a uvědomujete si, že…?“, načež obvykle odpovím, že samozřejmě uvědomuji, ale nedbám. Následuje „víte, někteří by si mohli myslet, že…“, a to mě vždycky rozesměje. Ale no tak, nestyďte se! Neschovávejte se za „některé“, jen řekněte, že si to myslíte vy! Vítězem hitparády je potom „a víte, že se vám u nás na škole všichni smějí?“ nebo „víte, co se o vás všude říká?“ Asi se domnívají, že mě tím vyplaší a někam dotlačí. Jediné, co mi tím však odhalují, je jejich vlastní strach z vyčlenění z kolektivu.

Možná to vyzní lacině vzdorovitě, ale nevím jak to vyjádřit jinak – nepotřebuju, aby si o mně kdokoliv cokoliv myslel, protože nepotřebuju patřit do žádného kolektivu. Jednám sama za sebe a řídím se tím, co přijde smysluplné mně a samozřejmě pár blízkým lidem, kterých si vážím, a na kterých mi záleží. Podezírám komentující, že si takovou míru svobody myšlení neumí představit, takže mi ji nevěří. Logicky proto dojdou k tomu, že „arogancí“ maskuju vnitřní nejistotu. Zas tak dobrá herečka ale nejsem, přátelé.

Dost lidí si evidentně neumí představit, co je to skutečné sebevědomí ve smyslu sebe-vědomí. Vystupuju na sítích a jasně se vyjadřuju a oni si myslí, že já si myslím, že jsem dokonalá. Asi předpokládají, že mě rozhodí poukazováním na mé nedostatky, ale netuší, že já je všechny znám. Za celé 2 roky se nikomu nepovedlo říct nic, co bych dávno sama nevěděla a 10x nezvážila. I přes nedokonalosti ale tvořím a publikuju, protože mi to prostě dává smysl. Naprosto dokonalý výsledek je utopie, odmítám se zahlcovat nesmyslnými detaily.

Nakonec ale dojdeme k prostým číslům. Nikdo z učitelů v ČR nemá momentálně takový dosah na sociálních sítích jako já, neotvírá online tolik otázek v tolika lidech, takže přijímat od někoho z nich rady ohledně obsahu kanálu, je bezpředmětné. Úplně teď vidím, jak kdekdo startuje, ale řekněte mi – co z toho není pravda?

Jsem samozřejmě v kontaktu s řadou skvělých učitelů, kteří rozumí tomu, co dělám a proč, nebo se s nimi o tom minimálně dá inteligentně bavit. Ti mě inspirují, mnozí dokonce velmi. Proto taky ve svých videích nikdy neříkám „všichni učitelé“, nikdy nekritizuju jaký člověk je (protože to nevím), ale jak se projevuje. Jaké pedagogické metody používá, jak komunikuje s dětmi, jak se projevuje online. To, že si někdo kritiku nevhodných metod a toxického chování vztáhne na svou osobu, není něco, co bych mohla jakkoliv ovlivnit.