Je váš oblíbený učitel skutečně dobrý?

| Školství

Každý je asi rád, když ho někdo pochválí za dobrou práci, ale mně je pochvala málo. Já vždycky chtěla korunu. Zlatou, s obřadem a after party. Myslíte, že si dělám srandu, ale jedna koruna se té představě dost blíží. Získává ji každý rok Zlatý Ámos, vítěz ankety o nejoblíbenějšího učitele. Výhodou a zároveň úskalím této soutěže je, že učitele musí nominovat přímo jeho studenti. Je potřeba sepsat nominační dopis a posbírat podpisy. Bylo mi jasné, že i kdybych pár hyperaktivců naočkovala, ať mě přihlásí, na podpisy se každý vybodne a dopis by vypadal asi nějak takhle:

„Neprudí a jednou si s náma dala cigáro.“

Takže jsem po asi měsíci marného snění o zlaté koruně jednoho rána dětičky pochválila, že přišly pozdě jenom o pět minut, že od těch cigár moc nesmrdí, že se někteří dokonce na mě podívali, když vešli do třídy, a sen o Ámosovi opustila. Nic mi však nebrání v občasné návštěvě stránek soutěže a pročítání nominačních dopisů. Začalo mě totiž zajímat, co vlastně děti od dobrého učitele očekávají. Jenže čím víc to čtu, tím víc ve mně roste deprese a vztek, a tak se od zlata a korunovace za zvuku elektrických kytar přesouváme zpět do důvěrně známé zatuchliny českého školství.

Naše paní učitelka je strašně hodná. Zkouší jenom toho, kdo se přihlásí. Máte problém s tímto tvrzením? Ne? Já ano. Vězni z koncentračních táborů taky psali, že se tam mají dobře, že mají co jíst a je jim teplo. Oproti našim dětem mají výhodu v tom, že v momentě, kdy ten dopis psali, alespoň věděli, že lžou. Chudáci studenti to nevědí. Oni si fakt myslí, že paní učitelka je hodná. To mohli rovnou napsat, že pan vrchní dozorce je hodný, protože mlátí jenom ty, kteří ten den nesplnili normu v kamenolomu.

Je samozřejmě jasné, že když něco dětem povídáte, musíte si ověřit, že to chápou. Špatný učitel má jednoduché řešení, zeptá se: „Chápete to?“ Má samozřejmě stoprocentní úspěšnost, ale to jsme zase v koncentráku na ranním nástupu. „Je tu někomu zima? Vidíte, nikdo se nehlásí.“ Vzdělaný učitel je o krok dál, koukne do Učebnice učitelování a tam si přečte, že žáky může zkoušet ústně, písemně, hromadně nebo individuálně. Těch možností! Pokud je trochu iniciativní a chce být moderní, pokusí se zvolit metodu tak, aby sedla konkrétnímu žákovi a nezanechala v něm, pokud možno, trauma. Zkrátka nevezme obušek, ale jenom proutek a vězeň zítra jistě nakutá těch kamenů víc, a ještě rád!

Vtip je v tom, že přibližně 40 let jsou známé metody, jak zkoušet studenty, aniž by si vůbec všimli, že jsou zkoušeni. Zkoušení nebo testy, v jakékoliv rádoby motivační, softwarové ani bůhvíjaké exkluzivní cibetkové* formě přece nejsou potřeba. Pokud nestojíte před tabulí jako měkké písmeno a studenti jsou každou hodinu skutečně zapojeni do nějaké činnosti, vidíte jako učitel zcela jasně, kdo co produkuje. Můžete si to pamatovat, můžete si k tomu dokonce dělat poznámky. Můžete to zkrátka tiše sledovat a bez jakýchkoliv náznaků hodnocení nebo kritiky studenta směřovat k takovým aktivitám, aby se rozvíjel v tom, co je potřeba. Stačí nebýt úplný asociál, jak prosté.

Pan učitel k nám přistupuje individuálně. To jsme to dopracovali, chudáci děti. Příští rok hodlám nominovat svůj dům na Dům roku. Proč? Protože má dveře. Jdeme dál.

Paní učitelka známkuje mírně. A jsme zase u hodnocení. Proč se pořád musí něco řadit do pěti kategorií, proboha? Jak ohodnotíte svého manžela? Dostatečný. A svůj pracovní výkon? Výborný. Můžete klidně i naopak, každopádně výsledkem je, že váš život je v průměru chvalitebný s mínusem. Gratuluju.

Prošla jsem dvěma školskými systémy z pozice studenta. Většinu života jsem strávila v Čechách, jeden rok v Kanadě. Jeden systém mi dal sebevědomí, důvěru ve své schopnosti a víru, že když odvedu určitý objem práce, musí se to pozitivně projevit. Druhý systém ve mně vyvolal přesvědčení, že jsem blbá. Blbá, blbá, blbá. Nemožná, pomalá. Tipnete si, který je který?

Řeknu vám, jak v Kanadě používají známky a jak je používám já. Předně, na Kanadské střední probíráte každé pololetí vždy jenom čtyři předměty, které si vyberete. Nic jiného nemáte, vaše čtyřka se vám opakuje každý den, jenom pořadí se mění, aby vám úplně neštrejchlo. Na začátku pololetí dostanete z každého předmětu velice konkrétní seznam toho, co se bude probírat, jaké stránky v učebnici, jaká cvičení. To všechno je považováno za 100 % a záleží na učiteli, čím oněch 100 % naplní. Měli jsme třeba učitelku umění, která zadala 10 uměleckých prací a v průběhu semestru jsme na nich pracovali. Někdo vše zpracovával postupně, jiný se půl roku válel a pak to honil na poslední chvíli a málem mu pukla hlava. Cítíte z toho tu svobodu? Učitelka matematiky zadávala postupně k vypočítání příklady podle toho, jakou látku nám zrovna vysvětlila. Někdo si je vypočítal hned po výkladu, jiný už je měl dávno spočítané, protože byl génius. Prostě jak to komu vyhovovalo. Výborné bylo, že každý věděl zcela přesně, kolik procent má momentálně splněno a kolik toho bude ještě muset udělat.

Ukažte mi v Čechách učitele, který je na začátku roku schopen žákům zcela přesně říct, co je čeká, a následně se toho plánu držet tak, že žáci v libovolný okamžik ví, co mají dělat pro zlepšení svého aktuálního výsledku. Ještě nikdy jsem neviděla ani plán, ani kritéria, nemluvě o tom, že pokud se z něčeho dostane pětka, je ono učivo nenávratně ztraceno. Nedá se udělat znovu, dopracovat, doplnit. Opravit? Ano, ale potěší mě vydřená opravná jednička, když vím, že ve výsledku to stejně bude trojka? Asi tak jako potěší výplata, jejíž půlka odchází rovnou exekutorovi.

Přiznávám, že nejsem schopná sestavit a dodržet detailní plán na celý rok. Proto ale taky nikoho neprudím! Fascinuje mě troufalost učitelů, kteří si neumí udělat pořádek ve vlastní práci, ale po dětech a náctiletých požadují disciplínu hodnou vrcholových manažerů.

Co jsem však dodržovala a považovala za geniální, je ono procentuální ohodnocení odvedené práce. Pokud student ví jasně dopředu, co má dělat, aby dostal jedničku (neboli 100 %), garantuji vám, že se ji pokusí dostat. Jednu hodinu si možná zdřímne. No a co, ale tu druhou se to pokusí dohnat. Fungovalo to bez výjimky. Pětky se proměňovaly v jedničky jak ošklivky na baru v krasavice po pěti panácích. Jeden si k tomu lehnul, druhý si vzal sluchátka, zbytek založil studijní skupinku. Všichni ale něco dělali a hlavně, nikdo se nestresoval.

Ale teď už jsme u konce a přijde oblíbený hit. Křivák nosila vždycky naruby, myslela, že je to známka punku, aneb Paní učitelka s námi tráví veškerý volný čas a jezdí s námi na výlety. Nenechte se zmást, tohle totiž také, dle mých přehořkých zkušeností, není známka kvality učitele. Naopak, je to podezřelé. Když pominu, že výlet je vždycky zábavný, ať už jede s dětmi kdokoliv, neměl by učitel raději místo neustálého rozvoje školního pseudo života žít skutečný život? Neměl by cestovat, sportovat, chodit ven s přáteli, pěstovat dobré vztahy s rodinou? Chceme raději charismatickou osobnost, která to má tak trochu na háku, nebo hysterickou úču, která na svém uplatnění v práci staví celou svou osobnost a sebehodnocení? Co chceme?

Prosím, pojďme vážně přemýšlet o tom, co doopravdy chceme, protože momentálně máme to, co nám stačí. Dům s dveřmi. Hodného pana dozorce. Známku punku. Jenže holky říkaly… že svět je dávno jinde.

*Odvozeno od slavné cibetkové kávy, která je považována za exkluzivní, ale když si o ní něco dohledáte, zjistíte, že ji prostě vysraly cibetky, někdo ta hovna posbíral, namlel z nich kafe, a vy to teď pijete.