Nikoho nezajímá, co bylo za vás

| Školství

„To za nás nebylo!” Pronese a mlčí, obočí významně zdvižené. Nikdo nic neříká, jenom zářivka tiše poblikává a já přemýšlím, jestli mám zavolat bubeníka, aby udělal TU-DUDU ČCHÁÁÁ, protože pitomější pointu už tahle debata mít nebude. Místo toho naskočí otázka.

„A jak to teda bylo za vás?“

„Za nás ty metody fungovaly!“

„To jste měli dobrý. A jak to teď pomůže nám?“

„Nijak.“ Povzdechne si a usrkne turka. Zářivka dál tiše poblikává a čas běží.

Přátelé, “to za nás nebylo” je strašná věta. Je to podle mě nejhorší blábol ze všech myšlenkových prefabrikátů, co mezi lidmi kolují. A že jich je! Kdo jinému jámu kopá, až se ucho utrhne. Jak se do lesa volá, sám do ní spadne. Na každém šprochu, kyklop kouli koulí. A tak dále, však to známe.

Když pominu, že informace typu „dneska prší, přitom včera bylo tak hezky“ je užitečná asi jako hladovému salát, pojďme se na chvíli zamyslet, proč tuhle zrůdnost vůbec někdo vypouští z pusy. Já to totiž popravdě moc nechápu, zřejmě proto, že mám od narození hroznou smůlu na naprosto pohodovou rodinu i širší příbuzenstvo, takže setkání s realitou českého negativismu je pro mě vždy určitým kulturním šokem. Uvědomila jsem si to nejvíce asi v den, kdy jsme s matkou jely volit. Teď prosím vás vůbec nechci probírat naše politické nenázory, jenom dávám za příklad typickou situaci, kterou asi většina lidí prožije tak nějak v klidu, tiše, s neutrálním výrazem ve tváři. My ne.

Když jsme braly do ruky volební lístky, tlemily jsme se. Nevím čemu, nemá cenu pátrat. Tlemily jsme se před volební komisí, za plentou i před obecním úřadem, v autě cestou zpět. Hráli novou písničku v rádiu, vyřvávaly jsme. S úlevným ááách jsme se dotlemily až doma na terase s nanukem v ruce.

I můj běžný den vypadá podobně. Ráno vstanu a jsem, pravda, deset minut vytočená, protože je přece jenom ráno. Pak se ale najím, dám si kafe a už to začne. Vyjdu na čerstvý vzduch a okamžitě mám dobrou náladu. Projdu ranním Krumlovem, koupím si koblihu a do školy vcházím už v plném výtlemu, protože někdo řekne „Čau, pančelko!“ a zasalutuje u toho. Tlemím se, když vejdu do hodiny, při hodině a když odcházím z hodiny. „Ne, nepůjdu s váma na cigáro. Ne, vy tam taky nechoďte. Nekuřte. Čuňata. Ne, žádný vám nedám, protože žádný nemám!“ Prostě se tím dnem protlemím. Nemůžu si pomoct, někdy mě dokonce z toho večer bolí obličej, fakt.

Jenže někdy si jen tak sedím a přemýšlím, co dám večer na facebook, když tu na mě z ničeho nic vykoukne bubák české reality.

„Štěpánko, ty nerespektuješ školní řád! Upozornila jsi žáka Nováka, že nesmí mít při vyučování na hlavě čepici?“

„Cože? Proč? Kdo? Co?“

Přišel ďábel. Leknutím nadskočím na židli a horečně hledám krucifix. To mám z toho, že nejsem křesťan!

„Jsi si vědoma, že tví žáci používali při výuce mobilní telefony?“

Počkat.

„Ano, protože jsem jim to zadala.“

„Svým přístupem narušuješ systém!“

„No víš, ale já na rozdíl od tebe nemám zásadní problémy ani s motivací studentů, ani s kázní.“

Ale to už říkám odcházejícím zádům. Za nás to bylo jinak rezonuje místností, školstvím, zemí.

Uf, pryč ďáble, nebo možná huš hajzle, nevím.

Ale teď vážně. Pro nedostatek jiných zdrojů inspirace se opět stáčím ke školství, i když vnímám tento fenomén jako mezioborový a možná i meziplanetární. Chápu, když si někdo stěžuje, že mu někdy v minulosti něco šlo lépe. Třeba vloni, nebo i před pár lety. Ale že si před 50 lety najel určité metody, které přestaly před 10 lety definitivně fungovat? Co teď, že? Vyhořet?

„Když ty dnešní děti!“

Možná jsem mileniál, možná jsem líná generace, ale jestli si něco uvědomuji, tak to, že pokud na sobě nebudu pracovat, nebude pro mě ve světě práce místo. Můžu nad tím možná brečet, ale je to tak. Nezažila jsem jinou dobu, nemůžu porovnávat, ale i kdybych mohla, tak co z toho? Jiné než dnešní děti přeci neučíme. V jiném než dnešním světě nežijeme, jinou než dnešní dobu nemáme.

Někdo by si asi přál stroj času, aby ho vrátil do doby, kdy mu práce šla, holky po něm pálily a na hlavě měl háro. Na to můžu říct jenom, že bych si taky přála, aby mě stroj odvezl do doby, kdy budu štíhlá atraktivní padesátka, děti odrostlé, v životě jasno a na kontě pár míčů.

Chápu, mně se to mluví. Jsem mladá, žádné starosti, spoustu času na sobě pracovat. Na druhou stranu, není dvacet let poněkud dlouhá doba na to něco nestihnout? Jsou přece lidé, kteří pracují 12 hodin denně ve vrcholových manažerských pozicích a stihnou jak vychovat děti, tak expandovat s firmou do zahraničí. A učitel, který má každý rok minimálně dva měsíce úplné volno, si za 20 let nedokáže najít třeba 1 týden na přehodnocení svých metod? Na přečtení jedné knihy? Že to neumí?

Pojďme si říct ošklivou pravdu. Možná jsou některá zaměstnání podmíněna nejen kvalifikačně, ale i časově. To, že byl někdo v 80 letech dobrý ajťák neznamená, že jím bude i dnes. Máme jiné technologie, lidé jsou různorodější, informace se šíří odlišným způsobem. Možná známe spoustu lidí potenciálně výborných v zaměstnáních, která dnes ještě neexistují. Možná někde archeologové vykopou deníček mladého středověkého mnicha, který měl obrovský talent na mlácení klackem do kamenu na zamrzlém rybníku, ale k ničemu mu to tehdy nebylo. A jakým by byl dnes skvělým hokejistou! Možná prostě někteří lidé mohou provádět určitou práci jenom po určitý čas. Čímž samozřejmě nevylučuji ani sebe. Já s tím však, na rozdíl od některých svých kolegů, dopředu počítám. Přizpůsobit se nebo vyhynout, dinosauři by mohli vyprávět.

Další věc je ta, že o potřebě „nových metod“ psal už víte kdo? Jan Ámos Komenský. 500 let zpátky psal, že žák má být při hodině postaven do aktivní role, že nemá slepě memorovat, že výuka má být názorná, přiměřená jeho schopnostem, osobnosti, dokonce situaci v rodině. 500 let tohle víme!

Ještě jednou:

500 let!

Je mnoho záhad vesmíru jako existence temné hmoty, paradoxy cestování časem nebo zatím nevyjasněná Teorie všeho. Občas o těchto věcech ve volném čase přemýšlím, ale žádná z nich, opakuji ŽÁDNÁ, mi nedá tak intelektuálně zabrat jako fakt, že pravidla, která sepsal jeden člověk před pěti sty lety se v současnosti omílají jako NOVINKY a stále se je nedaří uvést do praxe. Stále si někdo, kdo dost často stojí v pozici autority, myslí, že opačný způsob je lepší.

Proč? Při Matičce Zemi, Bohu, Buddhovi, Jehovovi, Alláhovi, Obřím špagetovém monstru, proč?

Proč??