Proč jsem odešla ze státního školství aneb drsná zpráva ze zákulisí

| Školství

Zamýšleli jste se někdy, proč se vašemu dítěti nechce do školy? Proč se bojí písemky? Proč občas řekne, že na něj učitelka křičela? Proč někdy vůbec nechápe, co se ten den probíralo a nad domácím úkolem si láme hlavu celá rodina? Vadí vám tyto věci? Vadí vám hodně a přemýšlíte, čím to může být? Systémem? Nízkými platy? Přepracováním?

Strávila jsem ve státním školství dva roky a viděla věci, při kterých bych samou trapností nejraději zalezla pod koberec. Kroutím se ještě teď, když si na to vzpomenu, ale opravdu si myslím, že je potřeba mluvit konkrétně, abyste měli naprosto jasnou představu, s jakým materiálem pracujeme, když se občas ve školství snažíme prosadit něco nového. Následující příklady jsou skutečné, z mého vlastního života a praxe.

Máme tu první exemplář, taková klasika. Nejpřísnější učitelka na škole pálí vašemu dítěti jednu pětku za druhou místo toho, aby se zamyslela, proč mu to nejde. Divíte se, proč si k němu nesedne a neporadí mu? Neupraví systém hodnocení, aby lépe reflektoval jeho schopnosti? Prosím vás! Paní učitelka přece na takovou chybu v Matrixu, jakou je vaše dítě, vůbec nemá čas. Každý den totiž sedí v ředitelně a detailně rozebírá všechny prohřešky, kterých se kdo dopustil, ať už žák, učitel nebo školník. Její vlastní metodická dokonalost ji přece automaticky předurčuje k nastolení nového světového řádu a škola budiž jí prostředkem. Její vidění světa je nezpochybnitelné, protože v její hlavě jediné možné. Co vede ředitele k tomu, že tento typ učitele udržuje při životě a dokonce podporuje, je mi záhadou. Asi že má vždycky v pořádku všechny papíry. Uznávám, že já neumím vyplnit dovolenku, tudíž dobrovolně odcházím do stejného odpadního koše lidstva jako všichni, kteří dostali včera z desetiminutovky dva mínus, na druhou stranu ale umím taneček z Fortnitu a mám tak nějak pocit, že to žáci ocení víc.

Jdeme dále. Nosí vaše dítě ze školy stohy poznámek, ale smysl probíraného učiva jako by mu unikal? Řeknu vám proč. Jeho učitel pravděpodobně není žádný zapálený chemik nebo zeměpisec. Místo sodíku a map má plnou hlavu toho, co si o něm asi povídají v ředitelně. Celou přestávku paranoidně přemítá, čím se kde provinil. Nelze se pak divit, že vlítne do třídy a začne suše diktovat poznámky. Jistější je přece držet se zavedeného. Jenže žáky to nebaví, brzy se někdo ozve, pohne, dýchne. Učitel exploduje, protože má v tu vteřinu pocit, že si na něj zasedli už i ti žáci. Proč pak ve svém volném čase nestuduje metody, jak je zaujmout? Nemá čas. Po večerech běhá po lesích nebo rovnou chlastá, aby tu paranoiu ze sebe vyhnal. Stále mu ale v hlavě hlodá obava, že příští rok nedostane smlouvu. Ředitel po něm pokukuje podivně, vrchní práskačka vítězně a úvazky se definitivně přidělují až poslední týden v srpnu. Z toho by se jeden zbláznil, že?

Já, jakožto nebývale stabilní dodavatel materiálu k donášení, zůstávám v klidu. To jsou samé projekty v parku, projekty na hřišti, řev ve třídě, rap, Indové ve škole. Pokud by tohle všechno na mě chtěl někdo práskat, tak se upráská, ale hlavně, pokud by to vedení školy vadilo, tak najmou někoho jiného a ne mě. Proč tohle sebevědomí chybí starší generaci? Proč se tak hystericky bojí o svou práci? Snad když z téhle odejdu, tak si najdu jinou, ne? Nebo ne?

Čeho se však průměrný učitel v žádném případě nebojí, je poučování. Ačkoliv má znalosti o procesu učení na úrovni doby předkomenské, nebojí se rozdávat nepřeberné množství rad, a to nejen studentům, ale hlavně svým kolegům. Nevěřila bych, že za mnou v mých třiceti letech přijde jiný dospělý člověk a začne mě bez okolků vychovávat. Věděli jste například, že při příchodu do místnosti se sluší sundat čepici? Že se nemá mluvit sprostě? Fakt? To jsou mi věci. Jednou jsem na klasifikační poradě v aplikaci Bakaláři kontrolovala zapsanou známku, když tu najednou po mně přejel chladný stín, jako by se na mě upřely všechny oči Mordoru. Vlastně přesně to se stalo. Následovalo trapné ticho a přednáška o tom, že na poradě není slušné být na Facebooku. Ale… ale já samozřejmě… počkejte přece… Ne. Není šance, soud byl vyřčen, Cimlová sjíždí na poradě Facebook. Co vám budu povídat, každý žák zná tenhle způsob komunikace velice dobře.

Víte co, já zažila školní systém z jedné strany v Kanadě, z druhé v Himalájích, pracovala jsem pro cikánského barona, dirigovala opilce na festivalech. Zasměju se tomu, a nakonec stejně odejdu za lepším. Ale co ti méně odolní? Ne každý je přece takový sebevědomý egomaniak, aby neustálé napomínání, kritizování a nesouhlasné pohledy ustál ve zdraví. Co člověk, který učitelství vystudoval a ve školství chce zůstat? Po kolika letech ho to semele? Kdy se zblázní tak, jako oni?

Pojďme zmínit další hluboce konkrétní věc, která mě fascinovala, a totiž, že učitelky znají navzájem své rozvrhy. Než jsem si ráno stačila obout přezůvky, stihla jsem se většinou dozvědět, že jedna kolegyně ZASE chybí, další bude chybět v nevhodnou dobu a jiná bude chybět PODEZŘELE. Možná jsem nějak intelektuálně nedostačivá, ale já jsem si svůj rozvrh zvládla zapamatovat zhruba v březnu, natož abych držela v hlavě ještě cizí.

Smutným vrcholem bylo, a to se mi kroutí i klávesnice, ale co už… když jsem se dozvěděla, že kolegyně po škole rozšiřuje informace o tom, co dělám doma na nemocenské. Nikdy jsem doopravdy nevěřila, že takoví lidé existují, považovala jsem vyprávění o nich za přehnané zkazky. Jenže ta ženská si normálně vymyslela, že mě viděla jít běhat. S vyhřezlou ploténkou. Co na to říct? To je tak neskutečně nízké přemýšlení, že se mi chce brečet. Nevím jak vy, ale já, když zapojím fantazii, tak vidím výbuch vzdálené galaxie, zebru tancovat kankán nebo duhu skládat se do čtverce. Co vidí tahle paní? Cimlovou, jak fejkuje nemocenskou, protože nechce suplovat pracovky?

Měla jsem asi tak hodinu silné nutkání vzít od ohniště ostrý klacek na buřty a píchat do všech keřů kolem zahrady, kde se schovávají všichni špióni, jenže jsem se k nim nedoplazila. Zbyl jen vztek a bezmoc. Takže až se budete příště ptát sami sebe, proč učitel žákům nenabízí zajímavé informace ze světa, proč je k něčemu nemotivuje, mějte na paměti, že on přece nemá kde čerpat inspiraci. Je zcela zaneprázdněn civěním přes plot vlastní zahrady a špehováním sousedů.

Vždycky jsem si představovala kolektiv učitelů jako přátelskou skupinu poměrně chytrých lidí. Vždyť učitel musí umět perfektně jednat s lidmi a je to vzdělaný člověk. Realita však připomínala spíše smečku zamindrákovaných chudáků. Dobře, ať jsem fér, byly výjimky. Pár jedinců, čest jejich památce.

To, že jako rodič přijdete na rodičák, a učitel se vám zdá klidný, milý a slušný, vás nesmí zmást. Za prvé, každý průměrně inteligentní psychopat nasadí v určitých situacích masku odpovídající sociálním konvencím, za druhé, zákon smečky velí plazit se před silnějším psem. Jenže ve třídě se situace otáčí. V normálním světě ani ne beta, ale rovnou třeba omega samec, je najednou před třídou štěňat za boha, a podle toho se chová. Vrčí, štěká, kouše, a pokud to dělá dostatečně dlouho beztrestně, postupně ze sebe oloupe všechny slupky civilizace. Takovému hovadu, které práská na své kolegy, vyžívá se v ponižování a při každé druhé hodině na studenty nepříčetně ječí, jsou vaše děti denně vystaveny. Vaše. DĚTI.

DENNĚ.

Jaké je podle mě řešení? Drastické. Je třeba je donutit odejít. Zbláznit se, zmizet z povrchu zemského. Někteří studenti už na to přišli, musí se dělat bordel. Ve třídě, ale i na rodičácích. Odmítat stupidní výklady, bezduché psaní poznámek, nezáživné domácí úkoly. Především však nestrpět jakýkoliv náznak zesměšňování, ponižování. Trvat na zásadách ochrany osobních údajů, na tom, že zkoušení před celou třídou není normální způsob lidské interakce, stejně jako vyhlašování úspěchů a neúspěchů před ostatními. Učení je vnitřní proces, osobní věc každého z nás. Není to soutěž a nikomu není nic do jeho rychlosti ani způsobu. Je třeba donutit školu dodržovat pravidla normálních lidí a ne naopak, nutit normální lidi dodržovat pravidla školy.

Pokud toho škola není schopna, tak co? Samozřejmě zrušit. Nebo odejít, a tím myslím okamžitě. Cokoliv je totiž lepší než duševní ubožák, neomezeně působící na citlivou mladou duši a den po dni do ní systematicky ukládající svou nálož hnoje. Jestli myslíte, že přeháním, zjistěte si něco o náchylnosti adolescentů k sebevraždě a nejčastějších důvodech, které k ní vedou. Otevřete Google. Máte strach nebo rovnou vztek? To je dobře. Myslím, že máme už dost let demokracie za sebou na to, abychom se zvládli domáhat určité kvality služeb. Škola, stejně jako celý stát, je služba, nic jiného. Takhle to dál nejde. Systém je mrtev a je třeba ho definitivně pohřbít.