Když vejdu do místnosti, smeknu. Staré pravidlo etikety, každý člověk ho asi zná. Nic proti němu nemám, souhlasím s ním, je to hygieničtější, estetičtější. Já to vím, vy to víte, všichni to víme. Jelikož škola nemá jenom vzdělávat, ale prý i vychovávat, promítlo se toto základní pravidlo do školního řádu, což už je samo o sobě základ problému. Vzpomeňme Obecnou školu, kde ředitel varuje před olizováním zmrzlého zábradlí. Nalepili se na něj při první přestávce nebo při druhé?

Dobře. Doba pokročila, dnes již neřešíme olizování zábradlí. Problémem moderního školství je však smekání čepic ve třídě. Učitelé ho vyžadují, žáci neposlouchají, neuposlechnutí je trestáno a tak dále. Pak se to řeší na pedagogické radě, bez úspěchu. Někteří učitelé rezignují, jiní naopak přitvrdí, takže máte konflikt mezi učiteli.

Je fakt, že nejpřísnější učitelé mají asi pocit úspěchu, protože za celý den nevidí jediného žáka v čepici. Já, když stojím s děckama frontu na smažák, to však vidím z trochu jiné perspektivy. Je to mytický obraz. Přísný učitel prochází chodbou a vypadá jako Mojžíš, protože nežádoucí jevy se rozestupují jako moře. Čepice padají, cigára mizí, mobily zhasínají, vyhlášení žáci zalézají do děr. A jak učitel projde, život se zase zvolna vrátí do normálních kolejí, čepice se nahodí, mobily rozsvěcejí, žáci vyskočí z děr a vše se završí pěkným fakáčem ve směru odcházející autority.

To jenom abyste byli v obraze. Proč o tom píšu?

Jsem možná stále ještě mladá, ale dá se říct, že jsem už leccos v životě viděla. Viděla jsem třídu himalájských dětí, které mají na hlavě čepice povinně, aby na ně nepražilo slunce, protože nemají učebnu. Viděla jsem lidi, kteří bojují za to, aby mohli na hlavě určitou pokrývku hlavy nosit a viděla jsem jiné, kteří bojují za to, aby nemuseli nosit nic. Viděla jsem a učím děti, které se narodily a vyrůstají v ghettu, kde nemají jediný pozitivní vzor. Pokud k někomu vzhlíží, je to zpravidla:
1. Místní drogový dealer, protože má prachy.
2. Rapper, protože tvrdí, že má prachy.
3. Rodič, pokud je co k čemu.
4. Učitel, pokud je co k čemu.

Představte si holku nebo kluka, který běžně vídá, jak si lidi píchají pervitin nebo jak táta mlátí mámu. Bráchu má v pasťáku a každý rok se mu někdo z kámošů zabije v nějakém rychle jedoucím vytuněném střepu. Takový student mi přijde do třídy a čeká, co předvedu. A já mám možnost mu nabídnout alternativu. Ukázat mu, že kromě jeho světa existuje i můj svět, ve kterém si lidé nenadávají, ale baví se o zajímavých věcech, nevysedávají celý den s cigárem, ale čtou si, cestují nebo sportují. No jo, jenže není ukázat jako ukázat. Člověku těžko vysvětlíte, že je něco super, když on sám to nikdy předtím neviděl. Ten můj úžasný svět plný možností je něco, po čem ve skrytu duše možná touží, ale protože zatím zažil jenom samé zklamání a hnus, bojí se, že by neobstál. Že by se stejně něco pokazilo. A tak se pro jistotu ani nesnaží.
Takže si pojďme představit situaci, kdy kluk přijde ke mě do třídy, dopředu naštvaný, dopředu zklamaný, a já mu řeknu:

„Novák, sundej si tu čepici.“

Kam myslíte, že ho tahle věta nasměruje? Co nového v něm otevře? Zájem o mou osobu a všechno, co mu chci říct? Zájem o školu jako takovou? Pojďme ještě dále. Co když má mastné vlasy a celý den bude myslet na to, že to všichni vidí? Co když si tu čepici včera koupil, protože pro něj symbolizuje celou jeho identitu? Co když se za ten kšilt chce schovat, protože jinak si připadá vůči světu odhalený, tudíž šeredný, nepřípustný, nemožný, prostě jako každý puberťák?

Proč si vybrat tuhle cestu? Proč si dokazovat svou pochybnou moc na puberťácích, na nejzranitelnější skupině lidí, jakou si dokážete představit? Hned u vchodu do lepšího světa je vykázat ven s tím, že jsou něčím nepřípustní, ačkoliv víte, že právě pocit nepřípustnosti je jejich nejtemnější mindrák?

Vezměte si, že místo „Novák, sundej si tu čepici.“ řeknu například „Tady je fotka člověka. Vypadá cool, ne? Řeknu vám k němu zatím jenom to, že pochází z Ghany, což je v Africe, a že se narodil jako sirotek. Pak se ale přestěhoval do Ameriky, něco se stalo a dnes je z něj úspěšný člověk. My si teď zkusíme přeložit jeho příběh. Kdo se do toho pustí se mnou? Navíc – hádanka pro zvídavé – jakou větu z tohoto článku používá Eminem ve svých textech? Kdo to zmákne dobře, dostane jedničku.“

Teď to zkuste vy. Jste učitel, začíná hodina a žáci přicházejí. Je jim tak 16, 17 let, samí kluci, budoucí zedníci nebo třeba tesaři. Vcházejí do třídy, něco vykřikují, pošťuchují se, někdo tak trochu kopne do židle, aby se neřeklo, na chodbě duní drum n base z přenosného repráku. Vejde žák v mikině s kšiltovkou na hlavě a tváří se jak noc. Tak. A teď se postavte do mé situace a se vším, co o tom žákovi víte, s vědomím, jaký ohromný dopad může mít učitel na jeho život – rozhodněte. Upozorníte ho na čepici, protože… etiketa, nebo začnete rovnou vykládat něco, co ho (možná) zaujme?

Samozřejmě je tu ještě jeden logický argument – ale co ti slušnější žáci? Třída přece není plná žáků, kteří jsou vysoce problémoví, jsou v ní i ti „slušní“. Nezaslouží si ti slušní návod na dobré vychování? Ano, samozřejmě zaslouží. Jenže oni přece dávno vědí, že sundávání čepic je někdy ve společnosti vyžadováno a nemají s tím problém. Stejně jako nemají problém se sprostým vyjadřováním, docházkou nebo fetem. Tady jde ale především o ty, jejichž životy se pohybují na té nejostřejší hraně. Vyučíš se nebo jdeš na pracák. Najdeš práci nebo jdeš na dávky. Inspiruje tě učitel a chytne tě řemeslo, nebo začneš dealovat trávu a skončíš ve vězení.

No pěkně. Rozepsala jsem se víc, než jsem plánovala, přitom vše vlastně stojí na jedné jednoduché otázce. Při mých hodinách se věnuji pouze dvěma věcem – angličtině nebo motivaci. Pokud se vyskytne problém, potenciální konflikt mezi žákem a mnou, zeptám se sama sebe:

Je vyřešení aktuálního problému v můj prospěch důležitější než to, že se děcko naučí anglicky a bude moci jednou pracovat v zahraničí, nebo to, že si začne věřit a pro něco se nadchne?

Čili – má být čepice na hlavě překážkou v šanci na lepší život?

Na co se to tu proboha ptáme?