Volá školství. A co chce?

| Školství

Občas se tak usilovně vyhýbám práci, až to práce nevydrží a osobně mi zavolá. Fakt! Už jsem se takhle stala třeba PR manažerkou konzervatoře, ajťákem rehabilitačního centra i majitelkou hudební agentury. No, a jednoho srpnového večera jsem ležela na gauči, zvedla telefon a stala se učitelkou. Byla jsem dokonalý kandidát se všemi předpoklady? Ne. Prostě to jenom nikdo jiný dělat nechtěl. Zkrátka, než jsem stihla říct poloviční úvazek, stála jsem před třídou plnou znuděných puberťáků a dělala chytrou.

Když začínáte učit na učňáku, máte stejný pocit jako při vstupu na minové pole. Víte, že ho musíte přejít (s půlhodinovou přestávkou na oběd), ale zároveň jste varováni, že bomby jsou všude kolem vás, viditelné i skryté. Většinou vás výbuch jenom vyvede z rovnováhy, ale když si nedáte pozor, ustřelí vám hlavu. Vaši kolegové podezřele často zmiňují syndrom vyhoření. Vaši mladí přátelé jsou představou školy stále ještě traumatizováni, takže se nemáte kde svěřit. Rodina je otrávená, protože najednou po večerech podivně blábolíte o minových polích a syndromu vyhoření. Tak proč tam, sakra, lezete? Ptáte se sami sebe. Po dvou letech křestu ohněm jsem dospěla k jedinému možnému vysvětlení. Pro tu srandu.

Jak jsem zjistila, každý učitel má pro svou profesi nějakou motivaci, která se pak odráží ve stylu jeho práce. Všichni si jistě vzpomínáme na učitele přísné, méně přísné, cool týpky, i různé podivné ženštiny, hnáty křivé, pod plachetkou osoba atd. Pokud to někdy někomu vrtalo hlavou, vypozorovala jsem, že přísní učitelé jsou většinou ti, které škola upřímně bavila a nechápou, jak může někdo na věci vědomě kašlat. Čest jejich památce. Učitelky s náběhem na hysterii jsou často jednoduše unavené z neustálého omílání těch samých hovadin jak ve škole, tak doma, a já se jim popravdě moc nedivím. Garantuji vám, že nikdo, ale opravdu nikdo si nedokážete představit, jak psychicky náročná je ta práce. O tom ale někdy jindy. Pak máme pár normálních učitelů, no, a nakonec jsou tu oni čistí psychopati, jejichž mysl je temný les plný pokřivených zrcadel, šedé mlhy, groteskních bubáků a pečlivě narýsovaných okrajů v linkovaném sešitě formátu A5.

Já jsem se nad svou rolí zamýšlela dlouho a poměrně krkolomně, jelikož školu od srdce, hluboce a navždy, bytostně nenávidím. Kdybych si měla představit nejhoršího studenta na světě, byla bych to já. Už školka mě nezajímala, ze základky si pamatuju akorát praskání papírových pytlíků a zapichování kružítek do lina. Z osmiletého gymplu jsem dokonce utekla na jiný kontinent, na vysoké se pro změnu poměr učivo/alkohol povážlivě naklonil k jedné straně. A učivo to nebylo!

Takže takhle stojím před třídou demotivovaných studentů – já, nejdemotivovanější ze všech – přesto přede mnou můj pedagogický cíl svítí jasně a zřetelně. KONEČNĚ! Konečně napravím všechny ty křivdy, kterých se na mně ve škole dopustili. Konečně můžu odčinit všechno to generacemi nahromaděné bezpráví a vytvořit školu tak, jak jsem si ji vždycky přála. V klidu, bez stresu, bez řvaní, s legrací a radostí z poznávání nových věcí. A světe div se, ono to jde!

Takže mám z práce radost a ze studentů pocit, že se konečně stalo to, čeho se systém nejvíce obával. Otroci povstali a začali se domáhat lidských práv. Dnešní děti konečně dělají to, na co my jsme si nikdy netroufli. Zpochybňují roli učitele. Neustále si kladou otázku PROČ. Proč tohle musím dělat? A hlavně konečně – K ČEMU MI TO BUDE?

A to je dobře, přátelé, nenechte se mýlit. Je to setsakra dobře, pokud tu chceme mít generaci samostatně myslících kritických bytostí, a ne pasivní tupouny, kteří věří všemu, co se jim nakuká nebo co se někde píše.

Záhadou pro mě zůstává, proč jsou mezi námi stále učitelé, a dokonce i rodiče, kterým tohle zpochybňování vadí. Ale to už je opravdu na delší povídání.

Takže závěrem, žáci, lidé. Ptejte se po smyslu toho všeho. Ráda vám odpovím. Pokud si myslíte, že melu hovadiny, řekněte mi to. Hádejte se. Na druhou stranu samozřejmě počítejte s tím, že pokud mi řeknete Fak jů, pani učitelko, já směle odpovím, Fak jů tů, kamaráde! Žijeme totiž konečně ve svobodném světě, kde si každý vyžere přesně to, co si zaseje. A tak je to krásné.