„Pančelka Hanka“ je celkem náhodná facebooková stránka učitelky, která sdílí a prodává materiály do výuky vlastní výroby. Sleduji její příspěvky nějakou dobu a jako obvykle mám u toho zapnutý radar školní toxicity a čekám. Zabliká, nezabliká? Její materiály jsou na první pohled neutrální, některé zajímavé, komunikace příjemná, jenom občas něco bliklo, ale nedokázala jsem definovat co přesně. Až při posledním příspěvku se TO vyjevilo. Pohleďte:
Jelikož se Pančelka tento skvělý nápad evidentně chystala zrealizovat první školní den a na profilu se objevilo několik reakcí, že tím inspirovala další učitelky, nedalo mi to a napsala jsem tento příspěvek:
O tématiku „pranků“, neboli situací, kdy si učitel vystřelí ze žáků, jsem se na svých profilech otřela už několikrát, ale myslím, že neuškodí si ještě jednou zopáknout, proč ironie (a už vůbec ne sarkasmus) do vztahu žák-učitel nepatří. Pak už se zaměřím na hlavní důvod, proč tento blog píšu – následná komunikace Pančelky Hanky, která dokonale ilustruje reakci určitého typu učitele na kritiku jeho metod.
Proč je ironie v komunikaci s žáky nevhodná
Škola je veřejná instituce. Nikdy nevíte, koho máte ve třídě, co má za sebou, na jakou komunikaci je nebo není zvyklý. Protože máme v 21. století už hodně zkušeností a přehršel informací, jsme daleko znalejší v tom, jak co na různé lidi může působit. Víme, že zdánlivé drobnosti v komunikaci mohou způsobit problémy, o kterých jsme dřív nevěděli. Zplodit v dnešní době ve vlastní hlavě lehce kontroverzní džouk, přednést ho 30 náhodným cizím dětem a „věřit“, že to vezmou v pohodě, je nezodpovědné.
Učitel je vždy v pozici autority, i když si někdy namlouvá, že není. V typické české škole je jeho autorita hluboce formální, i v normální škole ale zůstává autoritou neformální, protože je prostě starší a zkušenější než žáci. Každý profesionální stand-up komik vám vysvětlí, jaký je rozdíl mezi „punch up“ a „punch down“ humorem. Punch up, neboli úder směrem nahoru, kdy si zaměstnanec udělá legraci ze svého šéfa, služebník ze svého pána, je naprosto OK. Pána to nijak neohrozí, protože je v pozici síly, může se ohradit nebo si to jinak vykompenzovat. Oproti tomu punch down, neboli úder směrem dolů, kdy si pán dělá legraci ze svého služebníka, je obecně považováno za ubožárnu. Nemusíme chodit ani do pozice moci, stačí si představit, že si prostě silnější dělá legraci ze slabšího, kulturista z hubeného kluka, který právě vešel do fitka, dospělý z dítěte atd. Úder směrem dolů, byť z „legrace“, je vždy ubožárna.
Každý psycholog vám řekne, že děti minimálně na prvním stupni nechápou ironii. Některé možná ano, ale určitě ne všechny a stoprocentně. Jako učitel máte v popisu práce být maximálně přístupný všem. Proč používat komunikační vzorce, o kterých víme, že všem přístupné nejsou?
Každý člověk s normálně vyvinutou empatií, jako například já, vám taky řekne, že na komunikaci ve škole je třeba být dost opatrný. Nikdy nedokážete odhadnout, kdo co jak pobere a párkrát už jsem se taky spálila. S ironií skoro vždy, proto jsem si ji zakázala. K některým základním lekcím v komunikaci jsem ale ani empatii nepotřebovala. K hlubokému zamyšlení mě dovedlo třeba to, že po jednom přeslechnutí vzal žák do ruky židli a dlouhé dvě vteřiny jsem strávila v přesvědčení, že ji po mě hodí. Od té doby mluvím vždy o kousíček jasněji a zřetelněji, než bych mluvila normálně. Možná až Pančelce Hance ta židle na hlavě skutečně přistane, tak ji definitivně přejde humor.
Děti se učí nápodobou. Chceme je učit, že dělat si legraci z lidí, které neznáme a oni neznají nás, je správné, dokonce žádoucí? Chceme je učit, že v bezpečném prostředí je třeba se mít pořád tak trochu na pozoru, protože nikdy nevím, co na nás kdo chystá? Vážně potřebujeme jejich procesory ve vzdělávací instituci zaměstnávat tímto?
Proč už zase šikanuju hodnou paní učitelku?
Občas mi někdo vyčte, že jdu po učitelích, dělám z nich blbce, šikanuju je z pozice síly. Ptám se, z pozice jaké síly? Stejně jako Pančelka Hanka provozuju facebookový profil, stejně jako ona učím a nabízím své materiály k prodeji. Moje učebnice jsou pod drobnohledem stejně jako její PDFka, jsou to koneckonců veřejně přístupné výukové materiály. Dokonce ani nemám merch, zatímco Pančelka Hanka ho má poměrně obsáhlý. Že mám víc sledujících, takže když něco napíšu, bude to mít větší dopad… je konkrétně čí vina? Možná kdyby se místo designování plátěných tašek se slogany Pančelka zaměřila na content, měl by větší dosah, kdo ví.
Hančin „sranda test“ jsem nijak zásadně nepohanila, prostě jsem k němu napsala kritický komentář, o druhé části jsem se dokonce vyjádřila kladně. Nedělám si nároky na to, aby se mou radou řídila, nedělám ani žádné závěry o její osobě, pouze vidím díry v logice jedné její konkrétní metody, a tak na ně poukazuji způsobem, který mám k dispozici, na platformě, kterou jsem vytvořila. Neumím dělat, že ty díry neexistují, neumím o nich mlčet. Hlavně pro to nevidím důvod.
Nestavím se do role odborníka na didaktiku, protože jím nejsem. Odborníkem č. 1 na didaktiku je v ČR samozřejmě Robert Čapek, majestátu jeho kalibru vůbec nehodlám konkurovat. Jsem ale jednoznačně odborník č. 1 na toxické jevy ve školství. Nedávno se mě někdo s přezdívkou Mrakomor zeptal, co mě k tomu opravňuje. Jednoduchá věc, přátelé. Disponuji největší databází stížností na pedagogické praktiky, jaká kdy v ČR vznikla. Svědectví o nějaké formě špatné pedagogické praxe mám přes 200 000, plus další statisíce nevytříděných komentářů, které přibývají tempem několik tisíc denně. Jestli zase nějaký akademik začne namítat, že se mu takový druh dat nevejde do tabulek, že neví, jak to roztřídit, kam to zařadit a jak to vyhodnotit, lze mu na to říct jen, ať si upgraduje firmware, protože zatímco on vyplňuje Excel z roku 2004, já shromažďuji data na platformě, kterou pro tento účel ještě nikdy nikdo nevyužil.
V ČR je 1,5 milionu školáků. Když odečteme 500 000 prvostupňových, zbude nám rovný milion druhostupňových a středoškoláků, kteří jsou takřka všichni na Tiktoku. Já mám bezmála 270 000 sledujících, takže mě sleduje zhruba každý čtvrtý školák v ČR. Na Instagram mi v sezóně (školní rok) chodí 100 zpráv denně. Troufám si tvrdit, že něco o tom, jak která učitelská praktika působí na děti, vím. A přesně z této pozice k vám mluvím.
Krizová komunikace Pančelky
Po zveřejnění mé kritiky vydala Pančelka Hanka toto prohlášení:
Následně si mě zablokovala, nicméně se pohybujeme na veřejných profilech, takže veškerý obsah je samozřejmě dál viditelný z prohlížeče i bez přihlášení. Pročetla jsem komentáře a zejména reakce paní Hanky a myslím, že je docela důležité je zde uvést, protože cosi reprezentují. Těžko se to popisuje několika slovy, začala jsem tomu pro zjednodušení říkat školní toxicita. Každý komentář obsahuje jiný její prvek.
„Nikdo vám to nevnucuje.“
– Ale vy to vnucujete dětem, v tom je ten problém…
„Tak jsem asi nelidské monstrum!“
Několik komentářů Pančelky končí podobným výkřikem, i v příspěvku tvrdí, že jsem její metodu sdílela jako „absolutní zlo“. Jinde ve vláknu pak přiznala, že můj příspěvek ani nečetla, čímž se leccos vysvětluje. To je potom těžká debata. Přijde mi legrační, že největších urážek na svou osobu se vlastně nakonec dopustila Pančelka sama.
Reakce na paní s autismem
Doporučit někomu s autismem, aby se naučil lépe vžívat do jiných lidí, zatímco sám disponuji empatií dosahující takřka záporných hodnot, chce velkou dávku… ani nevím čeho.
Gaslighting
Co mě na tomto typu komunikace dráždí nejvíc, je všudypřítomná mírná manipulace v „mezích zákona“. Lehké vymývání mozků na každém kroku, které samozřejmě každý zralý člověk prokoukne. Ale dítě?
„A vždyť se tolik nestalo, ne? O co jde, tohle je přece normální, kdo nesouhlasí, je přecitlivělý, divný, má nekalé úmysly. Měla byste se dovzdělat a pak pochopíte. Vy jste autista, tak nevíte. Vy máte ADHD, tak nechápete. Vy nejste odborník, tak netušíte.“ A samozřejmě slavnostní tečka na závěr – „Štěkánka není opravdová učitelka.“
Tohle skončilo, pančelko. Je doba informační dostupnosti a bude se mnou i beze mě. Komunikační praktiky na úrovni holek z naší školy, okořeněné špetkou ublíženosti, vám lidi už tolerovat nebudou..
Výlet do zoologické
Vyznamenali se i příznivci pančelky. O sranda testu samozřejmě nepadlo ani slovo, zato o mě toho měli na srdci hodně. Nálepku Facepalm týdne za mě získává tato paní:
Prosím, až budu někdy v takové kreativní, potažmo životní nouzi, že mě začnou napadat takové kraviny, jako dát dětem z legrace test, zkraťte mé trápení a zastřelte mě.
Děkuji za pozornost.
